Jsou lidé, kteří z dětství vypadají smutně, nedůvěřují světu, lidem ve svém okolí, nevěří si v sebe, považují se za nedostatečné nebo dokonce špatné, nehodné lásky, to znamená, že deprese je jejich obvyklý stav a dělají to nevím, že je možné žít, cítit se jinak.
Obsah
Aniž bychom se zabývali spletitostí metapsychologie, můžeme říci, že důvodem tohoto vnímání sebe a světa je neuspokojivý vztah s matkou nebo osobou, která ji nahrazuje, kterou člověk zažil v nejranějším dětství. Z různých důvodů: vaše vlastní deprese, obtížné zkušenosti v této době, silná úzkost atd. matka nemohla být dostatečně citlivá na emoční potřeby svého dítěte, aby mohla adekvátně reagovat na jeho potřeby. A matkou dítěte v kojeneckém věku je celý svět, vztah, který je mezi ním a jeho matkou navázán, je do jisté míry prototypem všech dalších vztahů. Pravidelné zkušenosti s porozuměním a odpovídajícím plněním potřeb, fyzických i emocionálních, vytvářejí obraz světa porozumění, přijímání, kterému lze důvěřovat. Naopak nedostatek takových zkušeností se stává pro dítě důkazem, že svět je krutý, nepochopitelný, frustrující a nelze mu důvěřovat. To však zároveň vede k tomu, že se dítě považuje za nedostatečné a nehodné lásky. Existuje další zdroj «špatné věci». Frustrace (zklamání, způsobení utrpení) vyvolává nelibost, hněv, ale v popsané situaci se dítě neodvažuje vyjádřit tyto pocity své matce ve strachu, aby ji rozrušilo, ba dokonce zničilo, obává se, že ho přestanou milovat, být potrestán a matka zmizí. Pak se tento hněv a nenávist neprojevuje venku, ale směřuje dovnitř, k sobě, což vede k vnímání sebe sama jako špatného..
Pokud dítě skutečně ztratí jednoho z rodičů v důsledku rozvodu a smrti, automaticky to vyvolá důvěru v něj, že k tomuto neštěstí došlo kvůli němu, protože nebylo dost dobré, udělalo něco špatného ... Pokud se tedy o takových situacích s dítětem, ani s malým dítětem, nediskutuje, vše si vysvětlí a poté bude celý život žít v bezvědomí..
V jakých vztazích navazujeme s lidmi, jak si vybíráme předměty lásky, hrají velmi důležitou roli modely vztahů, které jsme absorbovali mateřským mlékem. Například když se člověk bude vnímat jako špatný, pokusí se všem a sobě dokázat, že je dobrý, snažit se být oceňován a milován. Potřebuje partnera, který by napravil jeho narcistické rány. Ale zároveň si tato osoba může nevědomky pro sebe najít takové partnery, kteří ho znehodnotí, opustí, čímž potvrdí svou špatnost.
Podobné mechanismy fungují i při depresi. V tomto případě existuje fixace na rané vztahy, které nejsou dostatečně uspokojivé. Deprese je vždy spojena se zkušeností ztráty, ztráty: milovaného člověka, vztahu s ním, jakož i jakéhokoli zklamání, zhroucení nadějí, iluzí. Ve všech těchto případech člověk ztratí něco, k čemu byl silně citově vázán. Pokud zkušenost raného vztahu s matkou byla trvalá, ne příliš zklamáním, pak v těchto obtížných životních situacích člověk prožívá smutek, truchlí, truchlí nad ztrátou, ale poté nasměruje svůj zájem, lásku na něco nového. V případě deprese k tomu nedochází. Zde vidíme nemožnost odloučení, odchodu. I když ve skutečnosti tato osoba již není, v její existenci jakoby existovala. Pokračují interní dialogy, výčitky, obviňování, které směřují k sobě samému. Zdá se, že všechno se stalo vinou samotné osoby, je špatný, udělal něco špatně, možná by měl odčinit svou vinu. Hlavním příznakem deprese je špatná nálada; neexistuje nálada, přístup k nikomu a něčemu, je nemožné milovat, neexistuje touha navázat spojení, nic nevzbuzuje zájem. To je způsobeno skutečností, že srdce člověka není svobodné, nadále miluje předmět, který jej opustil..
Mánie je pokusem zvrátit depresi, mánie je tedy obranou proti depresi. Je charakterizován triumfem I nad objektem, kdy už I nezávisí na lásce k objektu. Člověk pak cítí svou všemohoucnost, schopnost ovládat a podrobovat si předmět, na kterém a na jehož lásce býval tak závislý.
