Život pacienta po transplantaci je spojen s odmítnutím transplantovaného orgánu. V boji proti odmítnutí štěpu v pooperačním období se používá léčba léky.
Obsah
Pochopení reakce odmítnutí štěpu
Život po transplantaci orgánu je spojen s reakcí odmítnutí štěpu. Transplantace orgánů je doprovázena reakcí odmítnutí štěpu. Podle moderních konceptů k souboru imunologických reakcí zapojených do procesu odmítnutí dochází za podmínek, kdy jsou některé látky na povrchu nebo uvnitř buněk transplantovaného orgánu imunitním dohledem vnímány jako cizí, tj. se liší od těch, které jsou přítomny na povrchu nebo uvnitř vlastních buněk těla. Tyto látky se nazývají antigeny kompatibility s tkáněmi (histokompatibilita). Antigen v nejširším slova smyslu je «ne moje vlastní», cizí látka, která může stimulovat tělo k produkci protilátek. Protilátka - molekula proteinu produkovaná tělem v průběhu imunitní (ochranné) reakce, určená k neutralizaci cizí látky, která se dostala do těla.
Strukturální rysy histokompatibilních antigenů jsou určovány geny podobně jako barva vlasů jednotlivce. Každý organismus zdědí od obou rodičů různé sady těchto genů a podle toho i různé antigeny. U potomků fungují geny otcovské i mateřské histokompatibility, tj. vystavuje antigeny tkáňové kompatibility obou rodičů. Rodičovské geny histokompatibility se tedy chovají jako kodominantní, tj. stejně aktivní, alely (genové varianty).
Dárcovská tkáň, která nese své vlastní histokompatibilní antigeny, je přijímajícím organismem rozpoznána jako cizí. Charakteristické antigeny pro tkáňovou kompatibilitu, které jsou vlastní každé osobě, lze snadno identifikovat na povrchu lymfocytů, proto se jim obvykle říká antigeny lidských lymfocytů (HLA, z anglických lidských lymfocytů antigeny).
Podmínky pro reakci na odmítnutí štěpu
K odmítnutí reakce je zapotřebí řada podmínek. Nejprve musí být transplantovaný orgán vůči příjemci antigenní, tj. mají cizí HLA antigeny, které stimulují imunitní odpověď. Zadruhé, imunitní systém příjemce musí být schopen rozpoznat transplantovaný orgán jako cizí a zajistit odpovídající imunitní odpověď. A konečně zatřetí, imunitní odpověď musí být účinná, tj. dosáhnout transplantovaného orgánu a jakýmkoli způsobem narušit jeho strukturu nebo funkci.
Způsoby boje proti odmítnutí transplantovaného orgánu
Existuje několik způsobů, jak překonat obtíže, které se vyskytly na cestě transplantace orgánů:
- zbavení štěpu antigenicity snížením množství (nebo úplné eliminace) cizích histokompatibilních antigenů (HLA), které určují rozdíly mezi tkáněmi dárce a příjemce
- omezení dostupnosti roubovaných HLA antigenů pro buňky rozpoznávající příjemce
- potlačení schopnosti příjemce rozpoznat transplantovanou tkáň jako cizí
- oslabení nebo blokování imunitní odpovědi příjemce na roubované antigeny HLA
- pokles aktivity těch faktorů imunitní odpovědi, které způsobují poškození tkáně štěpu
V boji proti odmítnutí štěpu se používá několik metod. V pooperační fázi hraje imunosuprese hlavní roli. Imunosuprese spočívá ve snížení nebo potlačení (depresi) imunologické odpovědi příjemce na cizí antigeny. Toho lze dosáhnout například zabráněním působení tzv. interleukin-2 - látka vylučovaná pomocnými buňkami T (pomocnými buňkami imunitního systému), když jsou aktivovány během setkání s cizími antigeny. Interleukin-2 působí jako signál pro množení (proliferaci) samotných T-pomocných buněk a tyto zase stimulují produkci protilátek B-buňkami imunitního systému.
Z mnoha chemických sloučenin se silnými imunosupresivními účinky se při transplantacích orgánů obzvláště široce používá azathioprin, cyklosporin a glukokortikoidy..
Azathioprin zjevně blokuje metabolismus v buňkách zapojených do rejekční reakce, stejně jako v mnoha dalších dělících se buňkách (včetně buněk kostní dřeně), které pravděpodobně působí na buněčné jádro a DNA, kterou obsahuje. Ve výsledku klesá schopnost T-helperů a dalších lymfoidních buněk proliferovat (množit se).
Glukokortikoidy - steroidní hormony nadledvin nebo podobné syntetické látky - mají silný, ale nespecifický protizánětlivý účinek a také inhibují imunitní odpovědi zprostředkované buňkami (T-buňkami)..
Cyklosporin je silné imunosupresivní činidlo, které spíše selektivně působí na pomocné buňky T a interferuje s jejich odpovědí na interleukin-2. Na rozdíl od azathioprinu nemá toxický účinek na kostní dřeň, tj. nezasahuje do krvetvorby, ale poškozuje ledviny.
Potlačují proces rejekce a biologické faktory, které ovlivňují T-buňky, mezi ně patří anti-lymfocytový globulin a monoklonální protilátky proti T-buňkám.
S ohledem na výrazné toxické vedlejší účinky imunosupresiv se obvykle používají v té či oné kombinaci, což umožňuje snížit dávku každého léku, a tím i jeho nežádoucí účinek..
Přímý účinek mnoha imunosupresivních léků bohužel není dostatečně konkrétní, protože nejen inhibují reakci odmítnutí, ale také narušují obranné reakce těla proti jiným cizím antigenům, bakteriálním a virovým. Osoba užívající takové léky je proto bezbranná proti různým infekcím..
Dalšími způsoby potlačení rejekční reakce jsou rentgenové záření celého těla příjemce, místa jeho transplantace krve nebo orgánu, odstranění sleziny nebo brzlíku, proplachování lymfocytů z hlavního lymfatického kanálu. Kvůli neúčinnosti nebo způsobeným komplikacím se tyto metody prakticky nepoužívají. Selektivní rentgenové záření lymfatických orgánů se však osvědčilo u laboratorních zvířat a v některých případech se používá k orgánovým transplantacím u lidí..
Transfuze krve také snižuje pravděpodobnost odmítnutí transplantátu, zejména při použití plné krve od stejného dárce, od kterého je orgán odebrán. Jelikož si identická dvojčata navzájem přesně podobají, mají přirozenou (genetickou) toleranci a při transplantaci orgánů z jednoho do druhého nedochází k odmítnutí..
